Potravinová soběstačnost. Je to idealistická představa nebo reálný požadavek? Naše země v posledních desetiletích přišla o soběstačnost v některých hlavních zemědělských komoditách pro výrobu potravin, u jiných naopak produkce výrazně převyšuje domácí spotřebu. Musíme být soběstační ve všech komoditách? Nebo je lepší soustředit se na ty, které u nás umíme vyrobit a zbytek nakoupit v zahraničí? Na to jsme se zeptali předsedy Zemědělského svazu ČR Martina Pýchy.
Váš svaz se výrazně angažuje v obhajobě potravinové soběstačnosti. Proč ale potřebujeme být soběstační, když v současném propojeném světě zpravidla není problém si cokoli dovézt?
Jsme přesvědčeni, že potravinová soběstačnost je důležitá pro každou zemi. Tedy i pro Česko. Každý svobodný, stabilní a funkční stát musí být schopen zajistit bezpečnost, energii, vodu a potraviny pro své obyvatelstvo. Pokud někdo říká, že se stát nemusí zabývat potravinovou soběstačností, tak si neuvědomuje její rozsah a význam. Strategická potravinová soběstačnost dané země nezohledňuje pouze výrobu potravin ve vztahu k jejich spotřebě. Nezbytným předpokladem k jejímu zajištění je dlouhodobé zachování potenciálu jejich výroby. Snahu o zajištění potravinové soběstačnosti najdete ve všech vyspělých zemích. Například Japonsko si i za cenu vysokých intervencí státu drží 100procentní soběstačnost ve výrobě rýže, přestože by ji mohlo mnohem levněji dovážet. Velká Británie, když definovala svou novou strategii rozvoje zemědělského výzkumu, tak první cíl v ní je zajištění potravinové soběstačnosti. Brazilský ministr zemědělství se rozhodl v příštích pěti letech investovat 68,5 miliardy eur do odvětví živočišné výroby s cílem zvýšit produkci potravin o 208 miliard eur. Brazílie dnes vynakládá kolem 234 eur na občana na rozvoj svého „zemědělského průmyslu“, zatímco EU jen 107 eur na občana. A tak bych mohl pokračovat dlouho.
Potravinová soběstačnost tedy není pouze o produkci potravin?
Zemědělskou produkci musíme chápat jako celý komplex. Není nutné a ani možné, abychom veškeré potraviny nebo suroviny pro jejich produkci vyrobili na našem území. To se nám snaží někteří skeptici předkládat, ale to jsme nikdy netvrdili. Ale z mnoha hledisek je výhodné, abychom si plodiny a zvířata, pro které máme vhodné podmínky, dokázali vypěstovat a vychovat sami. Nejde přitom zdaleka jen o ekonomické hledisko, které může v některých případech hrát výrazně vedlejší roli. V zemědělství souvisí vše se vším a míra soběstačnosti se přímo projevuje i v pestrosti pěstovaných plodin. Z toho vyplývá, že vyšší soběstačnost u více komodit znamená, že se sníží zastoupení třeba obilovin nebo neprávem kritizované řepky v osevních postupech, a naopak se zvýší výměra sadů nebo plocha osázená bramborami. Ale jde i o kvalitu půdy, obnovu organické hmoty v ní. A samozřejmě zanedbatelné není ani sociální hledisko. Pokud tedy někdo tvrdí, že nemusíme být v potravinách soběstační, říká tím současně, že nechce pestrou a zdravou krajinu, že mu nezáleží na kvalitě zemědělské půdy ani na dostatku kvalifikovaných zemědělců, kteří v krajině hospodaří. A především, že je mu jedno, zda budeme mít dostatek potravin pro své obyvatelstvo.
Ale přesto. Nebylo by výhodnější ty potraviny, které jinde umějí vyprodukovat třeba levněji, dovézt?
Musíme si uvědomit, že počet obyvatel na naší planetě neustále roste. Zároveň celý svět bohatne a stále více obyvatel rozvíjejících se zemí zvyšuje spotřebu masa a dalších energeticky bohatých potravin. A mohlo by se nám také stát, že prostě nebude odkud potraviny dovézt. Analýzy OSN i dalších renomovaných organizací ukazují, že na světě bude potřebovat zvýšit zemědělskou produkci o 70 %. Přitom do roku 2030 z důvodu urbanizace přijdeme o 4 miliony hektarů zemědělské půdy. A k tomu Evropská unie s odkazem na nutnost ochrany životního prostředí směřuje ke snížení produkce potravin, a tím i zvýšení jejich cen. Dnes musíme být mnohem více než kdy jindy připraveni na to, že může přijít krize a potraviny se k nám prostě nedostanou. V obchodech názorně vidíme, k čemu vedla nedávná koronavirová panika. Nastaly problémy v mezistátní dopravě, snížila se dostupnost dováženého ovoce a zeleniny. Některé státy zastavily export obilovin. Můžeme spekulovat do jaké míry jde o využití, nebo možná zneužití situace. Faktem je, že ceny potravin se zvýšily. A nejvíce těch, kterých u nás neprodukujeme dostatek. Podobných příkladů nalezneme v historii nepočítaně. Kdysi světová velmoc Španělsko se díky nalezenému bohatství za Atlantikem spoléhala na to, že vše potřebné si koupí. Velká Británie se před druhou světovou válkou spoléhala na dovoz potravin ze svých kolonií. A během války si její obyvatelé z nouze pěstovali zeleninu i další plodiny na záhoncích mezi domy.
Zemědělství se potýká s nedostatkem zájemců o práci v tomto sektoru. Nebude snaha o vyšší soběstačnost spojená také s vyšší potřebou pracovníků?
Na první pohled ano. Ale zemědělství se neustále vyvíjí a využívá stále modernější technologie a postupy, které jsou schopné nedostatek pracovníků částečně nahradit. S nezájmem o práci v zemědělství se potýkají všechny rozvinuté země, a přesto udržují míru soběstačnosti na vysoké úrovni. Do jisté míry je nutná specializace, ale zemědělství vždy bylo, a doufám, že stále bude, založeno na pestrosti s určitou mírou specializace.
Jak jsme na tom vlastně z pohledu jednotlivých komodit? Kde je situace nejhorší?
Když si porovnáme poměr mezi vyrobenými a spotřebovanými potravinami, tak úplně nejhůře jsme na tom v produkci zeleniny mírného pásma. Do určité míry svou negativní roli sehrává i celoroční poptávka po této důležité skupině, ale celková míra soběstačnosti dosahuje kolem 30 procent. V jednotlivých druzích jsme na tom nejhůře u okurek, rajčat a květáku, které jsou mezi spotřebiteli značně oblíbené. Na příkladu již zmíněných rajčat vidíme, že cesta z toho kruhu existuje, jen je potřeba zajistit lepší podmínky pro pěstitele. Přibývá skleníků, které jsou vytápěny teplem z bioplynových stanic, a česká rajčata se objevují v nabídce obchodů celý rok. Výrazný pokles produkce jsme zaznamenali u vepřového masa, které patří k nejoblíbenějším potravinám českých spotřebitelů. Soběstačnost dosahuje zhruba poloviny spotřeby. Ceny prasat jsou stále velice proměnlivé a podmínky na trhu neskýtají žádné jistoty pro další rozvoj. Setrvale klesá soběstačnost u všech druhů ovoce, brambor, drůbežího masa a vajec. Některé z těchto komodit jsou náročné na lidskou práci, některé se potýkají se značnou proměnlivostí trhu a chovatelé nejsou schopni vlastními silami vydržet stále se prodlužující fáze, kdy realizační ceny nepokrývají ani náklady.
Pokud jinde umějí vyrobit maso či zeleninu levněji, není přece jen lepší je dovézt?
Nechci se opakovat, ale v zemědělství opravdu souvisí vše se vším. A vezměme v úvahu ještě jeden fakt. V řadě případů jde spíše o souboj státních rozpočtů a míru podpory, než o férovou soutěž chovatelů nebo pěstitelů. Na první pohled se zdá, že dovozem masa levnějšího o deset korun za kilogram zmíněných deset korun ušetříme. Spotřebitel si sice koupí o deset korun levnější maso, ale téměř celá částka se odvede zahraničnímu zemědělci a zpracovateli. Kdežto v případě masa z českého chovu a v Česku zpracovaného zůstane celá cena doma. Chytří ekonomové tvrdí, že každá koruna zaplacená za domácí výrobek se v ekonomice čtyřikrát otočí. A pokaždé generuje nějaký zisk, takže bohatne celá společnost. Kupováním zahraničních výrobků srovnatelných s těmi, které si dokážeme vyrobit sami, naproti tomu podporujeme bohatství v jiných zemích. Nehledě na vývoj kurzu koruny. V nedávné době kurz koruny klesl, čímž se prodražuje dovoz všech výrobků. Troufnu si říct, že pokud bychom byli soběstační z větší míry, kupujeme dnes květák za podstatně niž ší ceny.
Existují však i komodity, u nichž Česko dosahuje až 130procentní soběstačnosti. Těmi jsou třeba hovězí maso a mléko. Kravské mléko vyvážíme, z něj vyrobené sýry a jogurty se k nám na pulty vracejí…
U těchto dvou komodit jsme soběstační z pohledu zemědělské produkce, ale zdaleka ne v nabídce masných a mléčných výrobků. Na náš trh se stále více dostávají zpracované výrobky, které v mnohých případech pocházejí ze surovin od českých zemědělců. Na jednu stranu nás může těšit, že o české suroviny je v zahraničí zájem. Z celkového pohledu je to ale špatně, protože vyvážíme surovinu a dovážíme zboží s vyšší přidanou hodnotou. Ideální by bylo, kdyby se jatečná zvířata i mléko zpracovaly u nás a vyvážely se jako potraviny. Čeští chovatelé jsou rovněž významní exportéři plemenných zvířat, která jsou základem chovů v mnoha zemích. To je důkazem vysoké kvality práce našich chovatelů.
V současné době roste i cena cukru. Znamená to, že nastane větší zájem o pěstování cukrovky?
Současné mírné zvýšení cen cukru zdaleka neznamená, že by se u nás mohla významně zvýšit plocha cukrovky. V minulých letech se cena cukru a cukrové řepy radikálně snížila na hodnoty, které zdaleka nepokrývají náklady zemědělců ani cukrovarů. Takže mírné oživení znamená přibližování se reálným hodnotám. Po uvolnění kvót na produkci cukru a navýšení ploch cukrové třtiny došlo k převisu nabídky nad poptávkou. Kvůli „vražednému“ snížení cen a množství omezení v souvislosti s omezením prostředků na ochranu rostlin řada pěstitelů řepy ukončila svoji produkci. Mírné zvýšení ceny tak souvisí spíše s vyrovnáním poptávky a nabídky. Nyní jsme v podobné situaci, jako jsme byli například u brambor nebo u vepřového masa před poklesem soběstačnosti. Buď necháme české pěstitele cukrovky padnout v konkurenci mnohem více podporovaných pěstitelů v jiných zemích, nebo jim zajistíme aspoň minimální míru zisku a udržíme tuto tradiční plodinu v osevním postupu.
Podporujete návrh novely zákona o potravinách, podle níž by se měla nabídka českých potravin v obchodech postupně zvýšit až na 85 procent?
Nejsme příznivci legislativního řešení, nechceme zavádět povinné podíly. Na druhou stranu ochota obchodníků zvyšovat podíl tuzemských potravin v obchodech roste velmi pomalu. Řada z nich dnes demagogicky tvrdí, že čeští zemědělci a zpracovatelé nejsou schopni splnit potřebné kvóty. Už ale zamlčují, že to byli oni, kdo současnou situaci zapříčinil. Že raději nakoupili třeba i levnější potraviny v zahraničí, někdy i nižší kvality. Naši potravináři potom neměli komu prodat své produkty, a tak snížili nákup surovin od našich zemědělců. Těm pak nezbývá než se orientovat na to, co dokážou sami prodat či vyvézt do zahraničí. Na počátku nouzového stavu jsme například vyzvali zástupce obchodních řetězců působících v ČR, aby se u nás chovali stejně jako jejich mateřské firmy v Německu či Nizozemsku. Aby podpořili české výrobce a deklarovali, že zajistí více potravin z tuzemských zdrojů. Odezva byla nulová. Ale abychom neházeli všechny do stejného pytle. Jsou obchodní sítě, které se snaží zajistit i bez toho, že by jim to ukládal nějaký zákon, vyšší nabídku tuzemských potravin. Orientují se i na regionální výrobce. To je způsob, jak se dá zvýšit podíl tuzemských potravin v obchodní síti, zvyšuje se tím pestrost nabídky a podporují se místní zemědělci a potravináři.
Existují z nelehké situace, v níž se české zemědělství a potravinářství nacházejí, nějaká východiska? Vždyť volání po větší soběstačnosti v potravinách není nové, avšak výsledky jsou zatím dost skromné.
Určitě existují. Ale bude to dlouhá a velice obtížná cesta a zemědělci ji sami svými silami zvládnou jen stěží. Musíme si uvědomit, že doháníme zpoždění mnoha desítek let. České země byly v minulosti průkopníky zemědělského družstevnictví a inspirovaly tím i zemědělce v ostatních zemích. Bohužel, tato tradice byla zpřetrhána, myšlenka družstevnictví byla zneužita a do určité míry zdiskreditována. A k úplné nápravě nedošlo ani po transformaci odvětví. Jednou z možností je sdružování se při odbytu produkce a nákupu některých služeb a vstupů. Další možností je finalizace zemědělské výroby, nejlépe společnými podniky, které mohou být rovnocennějším partnerem obchodníkům. K tomu by bylo nutné vybudovat dostatečné skladové kapacity, zpracovatelské podniky, distribuční centra. Myslím si, že současné posílení rozpočtu ministerstva zemědělství zacílené na podporu zpracování zemědělských výrobků je dobrým krokem. Dalším je přímý prodej koncovým spotřebitelům. Zemědělci jsou schopni vlastními silami reagovat na změnu poptávky a zajistit dostatečnou produkci všech plodin či zvířat, které u nás dají pěstovat nebo chovat. Ale potřebují mít proti sobě solidní partnery, kteří zajistí odpovídající zpeněžení a míru jistoty, že od nich tuto produkci odeberou. Nebo potřebují podpořit při zajištění finalizace této produkce. Ze všeho nejvíce ale potřebují zákazníka – patriota, který ocení kvalitní tuzemské potraviny a nebude podléhat matoucím kampaním o českém zemědělství.
