V médiích se v poslední době objevuje celá řada smyšlených, zavádějících či zcela nepravdivých informací a mýtů o zemědělství. Tento novodobý „hon na čarodějnice“ snad nemá ve vyspělém světě obdoby. A dnes zde máme třetí díl!
Mýtus: Zemědělci nezadržují vodu a nemají pestré osevní postupy
Dalším nepravdivým tvrzením, se kterýmse bohužel dnes a denně setkáváme, je, že struktura tuzemského zemědělství má za vinu současné sucho, protože zemědělci – a hlavněvětší podniky nezadržují vodu v krajině. Podle mnohých kvůli zemědělcům dokonce neprší, měli by na každých pěti metrech vybudovat mokřad, rybníček, tůň nebo dnes tolik u laiků a samozvaných odborníků populární remízky.
Fakta: Klíčem k zadržení vody je půda, živočišná výroba obohacuje půdu a osevní postupy
Ne že by tak zvaná přírodě blízká opatření neměla v krajině své místo a význam z hlediska lokálního mikroklimatu a biodiverzity, nicméně úplně v pozadí nám zůstává samotná zemědělská půda, která tvoří 54 %rozlohy ČR. Nejdůležitější pro zadržení vody v krajině je přitom předpoklad, aby samotná půda uměla vodu zadržet. To dokáže jenom tehdy, když má správnou strukturu a správné fyzikální vlastnosti, a to má zase jen tehdy, když obsahuje dostatek organické hmoty. Další opatření mohou funkci půdy doplňovat, ale nikdy ji nenahradí. Nejvhodnější a nejkvalitnější přísun organické hmoty půdě zajistí hnojení statkovými hnojivy od hospodářských zvířat. To věděli již naši předci, známý národní buditel, spisovatel a aforista, Karel Havlíček Borovský napsal: „Každý podle své chuti, pane můj, někdo umí dělat z hnoje chleba, někdo zas jen z chleba hnůj“. Proto také bylo „dominantou“ každého selského dvora hnojiště a ve stáji řehtal kůň, ve chlívě chrochtalo prase a bučela kráva. Dnes většina obyvatel měst, ale i venkova jezdí místo na koni autem (pro která jsme si zabetonovali a zaasfaltovali zemědělskou půdu) a pro vepřové ze Španělska, Dánska a máslo z Belgie nebo Polska si chodí do supermarketu. Výsledek? V tomto parametru (počet zvířata tedy i zásoby statkových hnojiv) se na rozdíl od těch předcházejících moc chlubit nemůžeme. Průměrné zatížení, tedy laicky počet zvířat na hektar zemědělské půdy, se v ČR pohybuje kolem 0,3 VDJ (velké dobytčí jednotky, kdy dospělý skot je jedna velká dobytčí jednotka). Naši sousedé, jako je Rakousko, Německo a Polsko, mají téměř dvojnásobné zatížení. V prasatech a drůbeži jsme na tom obdobně. Když se na to podíváme optikou z veřejně dostupných dat, jaký je například vztah mezi velikostí farmy nebo počtem hektarů v podniku k počtu chovaných dojnic? Z toho vychází, že výraznou většinu dojnic v ČR chovají střední a větší podniky. Obdobné je to i u chovu prasnic. Tento trend je způsobený výkupní cenou mléka a masa, která zajištuje rentabilitu pouze při vysoké produktivitě práce a špičkových chovatelských výsledcích. Menší zemědělci často nemají možnost „dotovat“ ztrátovou živočišnou výrobu z jiných činností a zvířata zkrátka neuživí, protože zvířata nedokážou uživit je samotné. Zvířata navíc vyžadují vysoký podíl lidské práce každý den v roce, a to může být u malé rodinné farmy velká pracovní zátěž, kterou nechtějí především mladší generace absolvovat. Samozřejmě existují výjimky, které mají moderní vybavení včetně zpracovatelských kapacit a svoje produkty prodávají „ze dvora“, ale zatím jich není mnoho. Tento stav není pouze v ČR. Ve Francii, která má průměrnou velikost zemědělského podniku 30 hektarů, každé dva dny spáchá jeden zemědělec sebevraždu. Míra sebevražd je u tamních zemědělců o 20 % vyšší ve srovnání s běžnou populací a u zemědělců produkujících mléko dokonce o 30 %. Ve státě Wisconsin v USA, kde mají největší produkci sýrů v USA a na značkách aut stojí „Wisconsin, stát mléka“, za poslední3 roky se snížil počet farem, které chovají dojné krávy, z 11,5 tis. na 8,2 tis. při zachování stejného počtu dojnic ve státě. To znamená, že skončilo 29 % malých farem, které chovatelé. Je to přirozený trend, který jim připadá normální.Větším podnikům (ale samozřejmě i těm menším), které udržely živočišnou výrobu, bychom měli poděkovat. Nebylo to jednoduché, a přitom – což byl právě důvod jejich přežití, se tuzemským chovatelům podařilo dosáhnout špičkových chovatelských výsledků. V užitkovosti dojnic (produkce mléka na jednu dojnici a rok) jsme mezi pěti nejlepšími státy v Evropě. Od vstupu do EU jsme zvýšili užitkovost z 6 tis. l/dojnici na cca 8,5 tis. litrů na dojnici. Obdobné pozitivní výsledky (přírůstek, odstav, zdravotní paramenty) jsou i u prasnic a drůbeže. Živočišná výroba kromě zajištění soběstačnosti v základních potravinách a udržení vody v půdě zajištuje i správné a různorodější střídání plodin na poli. Kdo chová dojnice, střídá zhruba 7 až 8 plodin, pěstuje jetel, vojtěšku, hrách, a to všechno jsou tzv. zlepšující plodiny, které zlepšují úrodnost a chemické a fyzikální vlastnosti půdy. Empiricky platí, že ten, kdo zvířata nemá, střídá většinou 3 až 4 tržní plodiny pořád dokola, a to pro půdu ani biodiverzitu není dlouhodobě udržitelná praxe.
Zajímá vás více mýtů a faktů o české zemědělství? Prohlédněte si celý materiál AK určený k volné distribuci.
