V médiích se v poslední době objevuje celá řada smyšlených, zavádějících či zcela nepravdivých informací a mýtů o zemědělství. Tento novodobý „hon na čarodějnice“ snad nemá ve vyspělém světě obdoby.
Mýtus: Struktura tuzemského zemědělstvíje špatná a ničí krajinu
Již dlouho se na veřejnost všemi prostředky valí masivní mediální masáž s podporou politických zájmů, která neochvějně hlásá, že správným zemědělcem je jenom malý zemědělec a že struktura tuzemského zemědělství je špatná, a měla by se proto více přiblížit struktuře, která je běžná na západ od nás. Větší zemědělské podniky (kdo je ale podle novinářů velký, když i tuzemský tzv. „malý zemědělec“ je ve srovnání s polským kolegou třeba desetkrát větší?) jsou podle médií příliš „průmyslové“, údajně nepřiměřeně hnojí, aplikují pesticidy a také způsobují erozi půdy, protože se o ni špatně starají. Mimo jiné tím, že pěstují jenom řepku, že nezadržují vodu v krajině a že můžou snad za to, že neprší tolik jako dříve, nebo snad dokonce způsobují dopravní nehody tím, že řidiče rozptylují pestrými květy olejnin. Některá obvinění jsou skutečně absurdní.
Fakta: Nezáleží na tom KDO, ale JAK hospodaří!
Poctivým pracovníkům v zemědělských podnicích, kteří dělají nelehkou – a mnohdy méně rentabilní a hůře placenou práci, se podobná obvinění neposlouchají lehce. Tím spíše, že jim často není v médiích dopřáno prostoru pro to, aby se mohli hájit. Zemědělci se stali rukojmími v politickém boji, se kterým nemají nic společného, jsou takřka „kořenem všeho zla“ a novodobými nepřáteli státu. Mediální zkratka „malý = dobrý, velký = špatný“ má asi takovou platnost, jako že blondýny nejsou zrovna bystré, nebo že obézní lidé jsou zpravidla dobrosrdeční. Ve výsledku je vždy nutné, aby si každý udělal obrázek sám pro sebe. Mezi členy Agrární komory je spousta malých zemědělců, která by mohla být dávána za příklad dobrého rodinného hospodaření, dobrého vztahu k půdě a místě, ve kterém hospodaří. Rodina je skutečně základ státu, jak říkal prvorepublikový předseda strany agrárníků a trojnásobný předseda vlády Antonín Švehla, a dnešní moderní rodinné farmy jsou toho zářným příkladem. Dcery a synové sedláků jsou mnohdy nejlepšími studenty zemědělských škol, protože mají k svému „řemeslu“ vztah a mají od dětství vše takzvaně „odžito“ do nejmenších detailů. Na druhou stranu to neznamená, že lidé se stejným nadšením (někdy dokonce i původem) a odborností nepracují také v těch tak zvaně „velkých“ zemědělských podnicích a k půdě, venkovu a vlasti nemají silný vztah, který by jim ani nedovolil se chovat nezodpovědně k okolí, k půdě, krajině, zvířatům a hlavně bez respektu k našim předkům a dalším generacím. Zkrátka a dobře, jako bychom neměli soudit lidi podle toho, jak vypadají nebo odkud pocházejí, ale podle jejich chování, tak musíme přistupovat i k zemědělcům, a to na základě objektivních údajů, nikoli dojmů a pocitů, případně výkřiků samozvaných odborníků a aktivistů.
Zajímá vás více mýtů a faktů o české zemědělství? Prohlédněte si celý materiál AK určený k volné distribuci.
